Eva Sakuma - Zapomenutá vzácnost 18. 10. - 15. 11. 2024

Eva Sakuma

Zapomenutá vzácnost

„Tento život mizí rychle, jako když píšeš hůlkou na vodu.“ (Buddha)

 Výstava Zapomenutá vzácnost představuje obrazy Evy Sakumy z posledních dvou let, které až doposud neopustily ateliér. Díla tvoří společně kompaktní celek jak svou formou, tak i obsahem. Další výrazný posun v autorčině tvorbě vzniká na základě silného niterného prožitku, díky němuž jsou obrazy ještě intenzivnější. Přenesení vjemu do obrazu je pro samu autorku tajemstvím. Obraz mluví, přitom je potichu, zasahuje diváka svou hloubkou a mnohostranností, a přesto je v něm absolutní klid.

Město zešikmené v černobílé geometrické plochy není ani tak reálným místem, jako spíš elementy poskládanými do většího celku. Atmosféra bezcitně hranaté městské krajiny, ve které už není možné žít, působí při lehkém vánku a dešti až postkatastrofickým dojmem. Absence stínů předmětů, transparentnost ve smyslu jejich neuchopitelnosti a ztráta pevného základu věcí způsobena naší vlastní vinou, je zde vyvážena pocitem nekonečné blaženosti, soustředěním a pozorností obsažených symbolicky v kruhu, jež přináší vysvobození ze všech lidských trýzní.

Autorka touží město zahalit přírodou či alespoň zahradou, chaos a hluk překrýt klidem a tichem. Město však pulzuje rytmem uspořádané plochy a příroda se zase odvíjí tempem jiným. Stojí tak spolu v jistém kontrastu, ale zároveň obraz navádí diváka k hlubší úvaze o jejich vzájemném prolínání. Mezi přírodním prostředím a člověkem tak dochází k oboustrannému dialogu se snahou porozumět bytí jako takovému ve společně sdíleném světě. Vnímání chápe Eva Sakuma jako neustálé vylaďování našich vlastních rytmů s tóny a texturami věcí, které nás obklopují. Jde o synchronizovaný tanec tělesného subjektu s fenomény jeho okolí. Spolu se stromy, trávou, větrem i deštěm se celý hmotný svět probouzí a mluví. Abstraktnost bambusového lesa mizí a stává se sítí prostupujících se vjemů zakoušených člověkem. Jde o čirou blaženost, v níž si dovolíme plně zakoušet a vnímat zapomenutou vzácnost blízké krajiny, jíž jsme nedílnou součástí. Dotýkáme se stromu, avšak skrze vlastní hmatatelnost zároveň vnímáme, že jsme i my stromem dotýkáni. Podzemní řeka nevědomí protéká naším nitrem a skrze žíly a tepny přináší opět nový život. Starý svět se postupně rozpadá a rodí se nová energie.

 Ela Suárez Illerias