Eva Sakuma - Dlouhá chvíle mezi obrazy 18.5.-15.6.2022
„Však brzy rozechvěná běl se vlastní pleti dotkne tmou…Tělo má více, více těl na jednu duši jedinou.“
Vladimír Holan/Nokturnely
Výstava vychází ze společného tématu niterného prožívání a vnímání samotného faktu křehkosti života v obrazech. Jde o hlubokou zpověď autorčiny duše, která je naléhavě přítomna svou věčnou touhou po naději i opakujícím se smutkem nad prázdnotou.
Člověk zde přímo vchází do obrazu, přestože je sama figura spíše upozaděna. Vystupuje především jako silueta, symbol přítomnosti a přirozenosti lidské kontinuity zrození a zanikání. Intimita malby nejbližší osoby přidává celému zobrazení na jemnosti a tiché laskavosti. Postava se nachází v téměř meditativní poloze navozující klid okamžiku všudypřítomného ticha. Zachycení jedinečného emocionálního zážitku z pomíjivého momentu němé komunikace, jenž mohl být i vzácnou, leč krátkou chvílí souznění, ať už mezi umělkyní a zobrazovaným, či mezi duší a tělem samotné autorky.
Dechem starých časů k nám díla nostalgicky promlouvají, a ve vzájemném dialogu nás vedou k potřebným zamyšlením v naší hlučné a pyšné přítomnosti. Cítíme, že jsme obdarováni něčím, co v prostoru díla zůstává. Svět bez technologií je autorkou vnímán jako bezpečný, prostý a skutečný. Ve starých muzejních tapetách prosakuje mistrná krása i bol toho, co již uplynulo, útěcha neměnnosti a nedotknutelnosti časů minulých. Hedvábný povrch jednotlivých ploch obrazu, připomínající brokátové lemování tradiční tibetské thangky, jako by byl protkán zlatými nitěmi v oslnivé řadě barev, které pokrývají každý detail plátna.
Místa jasná i nezřetelná se spojují v celek, který je však všemi smysly nepostihnutelný. Jednotlivosti jsou nutné pro celek, celek bez detailu nemá smysl. Zrcadlo či staré křeslo jsou zde věčným prostorem ducha toho, kdo tu kdysi ještě býval. Lehce prosezený dolík v sedadle či perspektivní průhled do místností naznačuje (ne)smrtelnost postav příběhu obrazu, jejich balancování na hraně dvou světů, které se prolínají a zároveň nikdy nemohou splynout. Pouze v naší nejtěsnější blízkosti se nalézá takovéto uspořádání prostoru, ve kterém má ještě otázka po jeho konečnosti či nekonečnosti smysl.
Sama podstata těchto obrazů je introspektivní a velmi osobní. Autorka převádí vjem za vnější podobu reality k tajemství niterných dějů. Obrazy díky své lyričnosti navozují určitý dojem a jejich úmyslná nejasnost vybízí naši mysl k hledání skrytých obsahů vycházejících z naší imaginace. Jednotlivé detaily nereálných prostor se mísí v tajemném systému, jehož pravidla ani sama autorka neurčuje. I přes historizující prvky působí celkové vyznění obrazů současně. Jedná se o záměrné, ale nenásilné popírání reality prostoru a času, které však překvapivě vede k harmonickému a sourodému stylu zobrazení: „Stafáž je z muzea, ale uvnitř je můj svět.“
Ela Suárez Illerias
